Na osud věřím od malička, a když né na osud, snad aspoň an předurčení, na smysl života, na čáru života, na to, že když něco cítím, že to tak mám udělat, že to tak prostě udělám, i když ostatní koukají a nevěřícně kroutí hlavou. Věřím i na svůj pocit... Jako znáš to, prostě že máš pocit, že něco dopadne tak a tak, a proto se teda do něčeho vrhneš, i když je to zdánlivě beze smyslu, a pak třeba časem objevíš ten hlavní důvod, proč jsi měl něco udělat, i když je to jen úplná maličkost, pro někoho zdánlivě nepatrný pakatel, bez něhož bys ale Ty nedokázal žít a Tvůj svět a život by byl o to chudší.
Sedim tu s chřipkou, proto zase přemýšlím o tom, proč moje cesta vede třeba oklikou a nejede přímo a snad se dozvím až časem, že v centru byla dopravní zácpa, a že teda i když pojedu oklikou, pořád budu u cíle dřív, než kdybych jela právě přes tu zmíňenou zácpu.
Ten večer, co jsem potkala Kyla, jsem vlastně nikam jít nechtěla, ale Soničce jsem to slíbila, takže když mi na moji sms, že se mi nikam moc nechce, napsala, ať přecijen jdu, šla jsem. A potkala jsem ho. Přišel o chvilku pozdějc než já. Takovej ten hezkej kluk, kterýho si všimneš dycky. Černý vlasy, občas mu tam prokukuje nějaká šedinka, ale tím je snad ještě hezčí, a tmavý hnědý oči, který zářej energií, hravostí, vášní a touhou žít a objevovat nový věci.
Měl bílý tričko a přes to světle modrou košili, přesně ten styl, co se mi líbí - jako košile přes tričko se mi líbí snad už od základky - rukávy ležérně ohrnutý, takže mu vynikly ty jeho krásný ruce, který úplně křičej, ať se jich dotýkáš. No a teda pak džíny, nějak má rád asi volnost celkově, tak to dává najevo i v oblečení, takže není divu, že jsem hned první večer, aniž bych mu stahovala kalhoty, mohla vidět, jaký má spodky. Vim, že jsem se mu smála, že má ty kalhoty trochu velký no, ale aspoň bylo téma konverzace na světě. Volnost má asi hodně rád, protože by jinak tolik necestoval. No, očividně jedinej člověk, kterej s tim má problém, jsem já. No, kdyby se chtěl jednou vrátit, asi by to takovej problém nebyl, ale víš jak, no... prostě...
Dneska jsem ho pozvala na koncert. Měla jsem mít první vystoupení se svym novym sborem - Maranatha Gospel. Těšila jsem se na ten koncert, vlastně teda bohoslužbu, nejen kvůli Kylovi, opravdu jsem se těšila, jak si tam zapěju a jak bude všechno super a tak. Místo toho tu teď sedim s chřipkou a doufám, že se aspoň budu moct učit, protože mám ve čtvrtek předtermín a ještě nic neumim a moc dobře se znám a vim, že učit se s chřipkou je pěkně nanic. No, prostě jsem se na ten koncert těšila a co si budem nalhávat, chtěla jsem mu zazpívat.
Místo toho si můžu zpívat tak maximálně tóny ala "smrk, smrk, kuck, kuck". To je teď moje nejnovější skladba
Už mi brzo odjede a já kvůli týhle pitomý chřipce přišla o příležitost ho vidět. Jasně, pohoda, on už mě asi dávno pustil z hlavy, ale je to tak trestuhodný chtít potěšit oko a ducha pohledem na něj?
Jenže to tak očividně má být Asi ho prostě nemám vidět. Jenže nevim proč. Pač kdybych ho viděla, aspoň bych se chvilku usmívala zase jako totální idiot, protože bych byla ráda, že jsem ho viděla, a užívala si ten okamžik pohledu na něj pro okamžik samotný. Takhle budu dřepět doma, resp. ležet v posteli a užívat si tak maximálně čas s citronem a budík, kterej si budu nařizovat, abych se opravdu naučila aspoň něco málo. Ale nemám pocit, že by to tak mělo bejt. Nemám pocit, že je to správný, měla jsem odpoledne stát v tom kostele, občas zabloudit pohledem do lavic na diváky a usmát se na něj. Apoň v duchu, né opravdově.
Asi to tam mělo být, ale já v tom teď nevidim smysl. Víš, jde o to, že jsem ho očividně asi měla potkat, vlastně byl asi hlavní imupls, proč jsem se dokopala a šla už konečně na tu matriku splnit si svůj dětskej sen a nechat si dát to druhý jméno. Protože vlastně na otázku jestli mám druhý jméno odpovídat, že mám, ale že ho vlastně ještě nemám... to bylo takový divný, tak teď mám a basta, no.
Jenže, kde je smysl v tom, že když se s nim cítim hezky, tak odjede? Kde je smysl v tom, že jsem schopná, skoro schopná, to teda vzít tak, jak to je, jen se těšit na to, že ho teda aspoň uvidim na koncertě, ale místo toho si klidně dostanu chřipku?! Kde je smysl tý chřipky? Kde je smysl toho, že se nebouřim, že odjíždí?! Kde je smysl toho, že mu popřeju šťastnou cestu, krásnej život a někoho pžasnýho po boku a je jasný, že tim nebudu mít na mysli sebe???!!!
Jo, jasně, možná teda tentokrát vis maior ukazuje, že jako neni až tak super ho vidět, ať si radši stůňu doma, ale mně to nepřijde fér. Nejradši bych ji překonala, byla ještě větší než ona vis maior a vzbouřila se, šla na ten koncert a zpívala. Jenže... zaprvé není čím, protože funkce hlasivek je náporem rýmy a kašle opravdu minimalizována, zadruhé mám mít tu zkoušku a musim na ni být zdravá, a nepokoušet se teda o kousky hodné hazardéra, protože kdybych šla zpívat do studenýho kostela, kde nebudu ani pořádně oblečená, protože pod to tričko velikosti S prostě celou teplou zimní bundu nenarvu, tak bych nic jinýho než hazardér prostě nebyla, a zatřetí... no, možná je to zase ta obklika, která mi chce pomoct vyhnout se té dopravní špičce, tomu kolapsu, abych byla u svého cíle dřív.
A já pořád nevím, co je to za cíl. A tím, jak Kyle řek, že odjíždí, mi došlo, že teda on asi cíl neni, minimálně aspoň prozatím ne, a buďme upřímní, nemůžu bejt tak naivní a doufat, že by se sem jednou vrátil nebo že já bych se snad mohla jednou rozjet za ním, ale jelikož na tý mý cestě životem nějak nejsou ukazatele a mapy, tak vlastně nevim, jestli by to byla naivita nebo správná předtucha, a neví to nikdo.
A já teda ani nevím, proč teď zasáhla tahle vis maior, jestli je to vis maior, nebo jen blbá náhoda, nevim nic. Ale je mi z toho smutno, protože ty krásný tmavě hnědý oči už uvidim asi jen jednou, protože nebudu počítat, jestli uvidm fotku, žejo. To je jasný, že až si frnkne, budu u tý fotky nalepená a neodtrhnu od ní zrak a ať si říká, že je pryč, já budu v myšlenkách u něj.
Ale to pořád neřeší tu otázku smylu týhle chřipky. Musí mít smysl, podle toho, že teď má smysl vlastně všechno, musí mít smysl i ta chřipka. Chjo, jen pořád nevím jaký. A ta cesta je tak únavná. Žádný, že bych si jela autíčkem po dálnici, trmácim se pěšky a občas pěkně zmoknu, zmrznu a to nepočítám hovadský kolemjednoucí řičiče, který neváhaj mě ohodit louží. Ale tak snad jdu zatim správně, do toho svýho domečku se zahrádkou, kde mě bude čekat ten můj rodinný krb a někdo u něj. Třeba bude tak úžasnej, že až přijdu domu, bude už v krbu hezky zatopeno a doma to bude vonět jako v pohádce. Třeba mě cestou vezme někdo stopem, potkám kouzelnou vílu, která mi dyštak pomůže zpracovat prince pomocí skleněného střevíčku a třeba ta opravdová cesta za tím mým krbem začín právě u týhle přepitomý chřipky.
