Za trochu lásky...
Jaroslav Vrchlický
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Tahle básnička mi dneska zní celej den v uších a nemůžu se jí zbavit, ať pro to dělám cokoli. Né, že by se mi nelíbila, já ji zbožňuju, jenže prostě někdy v životě bývají situace, který vám ukážou třeba i jinej význam básně, ukážou vám v ní sebe sama... vždyťse nadarmo neříká, že do básní dáváme své pocity, prožitky, že ji tedy pokaždé čteme jinak. A já nepotřebuju dycky báseň napsat, abych zrovna vyjádřila, co cítím. A když je po ruce velikán, jako byl Vrchlický, je depka na světě a člověk se prostě nemůže hnout z místa
No, co si budeme povídat, že jsem pako, který se nechá zblbnout jakoukoli hovadinou, ví snad už každej, nemluvě teda o mym postoji k tomu neuchopitelnýmu chvění, který mě občas totálně polapí a ty vibrace pak se mnou mlátěj, že pak vypadám jako Rocky a Rambo po svejch velkejch zápasech dohromady. No, jasně... nemám modřiny, ale rány tam jsou.
Jo, je to tak, úplný nic a co to se mnou dělá... totální nejistota a já přesto nemůžu tuhle básničku pustit z hlavy a mám strach, že je to zase kousek mýho já, který někdo objevil dávno předtím, než jsem tu byla. Budiž mi nadějí, že teda nejsem jediná, tenhle problém s couránim po světě má víc lidí... ale stejně...
Na co to člověku je, když potká někoho děsně racionálního, kdo sice taky cestuje po světě, ale možná spíš než kvůli romantice a dobrodružství je to pro nasbírání zkušeností?! No, a nezbyde než si chodit sám, sám s touhle básničkou. A nikdo se mě nezeptal na můj názor, pocity a chvění. Proč taky, copak já jsem ta racionální?!
Tak si to rozebereme:
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
no, tak tady ani neni třeba nic dodávat. Jsem prostě hovado, kterýmu by stačilo málo a hned by se rozuteklo do světa, ani by nevědělo kam, ale že by mu někdo slíbil - všimněte si prosím toho slovíčka - "trochu" lásky, tak by všeho nechal a šel. Jenže to nestačí, básnička pokračuje...
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
No, tak tady bych ale už vážně mohla myslet racionálně: chladová alergie, snížená imunita... a já bych si trajdala s hlavou odkrytou a bosa. Hhahá, no, na to se podívejme, a ke všemu kdyby mi to bylo málo, tak bych chytla úpal na poušti, nádhera!
Né, báseň pořád nekončí, pakliže si někdo myslí, že nejsem dostatečnej zoufalec a ubožák, kterej by šel někam, úplně do neznáma úplně pro nic, tak poslední verš nádherně ukazuje, že nemám kouska hrdosti:
Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Né, v tomhle verši nespatřuj romatiku typu Romeo a Julie balkonová scéna, ani náhodou! Podívej se za se na mě. Vidíš to? Hovado, totální hovado, se trmácim se do ňákýho prdelákova, naštěstí teda omrzliny roztajou na poušti a po nevim jak dlouhý době se dostanu do civilizace až ke dveřím. Ale já, místo abych teda dostala rozum, stoupnu si dveřim, začnu zpívat a prosit.
Takže pro kousek lásky budu škemrat jako koledník na Vánoce, Velikonoce, Haloweeen. Nojo, pomlázku, koledu atd. vám většinou daj, když zazpíváte pěkně, ale u lásky vám teda pěkný zpívání kurva nestačí! A já se kvůli tomuhle zjištění chci trmácet světa kraj? Prosim vás, napiště do nějaký encyklopedie, že to tak nefunguje! Zakažte pohádky! Zakažte básníky!
Nebo mě nechte jít světa kraj, ale nechte mi tam trochu lásky! Prosím! Ať ty dveře, u nichž zazpívám, nejsou zavřený! Ať nedělaj, že nejsou doma a nečekaj, až odejdu! Ať mě nechaj jít dál. Po tý dlouhý cestě, kterou jsem se nenechala odradit, po všech těch neopřízních počasí, si to snad zasloužim...
i když je fakt, že tragický mi to občas přijde... to bylo při depce, když mi tahle básnička furt zněla v uších... a já bych až na ten kraj světa nejradši šla, ale věděla jsem, že nemůžu a že to nemá cenu, víš?
