Asi si koupím dalekohled! a zažádám o stavební povolení, abych tu mohla mít výtah. Dalekohledem budu vyhlížet svého rytíře na bílém koni, přecijen neprojde každý, rytíř se mi musí líbit, musíé mít pověstnou jiskru v oku, úsměv, který mě pohladí... a výtah pro případ, že by mi nestihly dorůst vlasy, po nichž by měl vyšplhat za mnou, za princeznou, jako je to v té pohádce. Taky pro případ, že by zrovna nebyl ten můj rytíř úplný sportovec, vlastně radši i pro případ, kdyby byl náhodou úplný lenoch... No, ani princezna ve věži si nemůže vybírat
Možná bych mohla do kabiny výtahu nainstalovat rentgen, abych si ho pořádně prohlídla a viděla, co přede mnou schovává. Možná bych tam mohla instalovat i nějaký snímač otisků, abych si dyštak proklepla, jestli nemá náhodou záznam v trestním rejstříku. Ale nevím, jak nenápadně zařídit psychotesty, abych věděla, jestli se ke mně aspoň trošku hodí.
No, nebo slézt z věže a zase se ještě milionkrát spálit a zkusit si psychotesty sama na vlastní kůži, prostě hodit řeč. Ale tady nahoře ve věži je tak bezpečno. Hezky se tu sní, je tu blíž k oblakům a slunci. Je tu blíž k snům. Kéž by to šlo, skloubit pohádku s realitou, respektive prožít si pohádku na vlastní kůži. Jen pořád nemám vymyšleny hlavní postavy, přesněji pana vysněného, a vlastně ani nemám pořádně promyšlenou dějovou linii. jako začátek a konec bychom měli: osudové střetnutí očí.... a společný úsměv na tváři až do vysokého a spokojeného stáří. Ale mezi zím mám děsnou mezeru, prázdno... A vlastně... ten hrdina příběhu mi tu asi fakt chybí, no nic, zatím se spokojím s dalekohledem. Zkusím šmírovat kolemjdoucí, resp. kolemspěchající variace na prince, třeba tam někde to osudové setkání očí čeká.
