Ráda chodím po mostech, procházím se po nábřeží a pozoruju hladinu řek. Někdy je špinavá, ale co. Nádherně se v ní zrcadlí život okolí, jeho smysl, jeho cesta, jeho krásy i zklamání.
Řeka si plyne, tolik potůčků, co ji tvoří; někde v horách ten její maliký nepatrný pamínek průzračné a čisté vody si klidně pramení, aby se pak dostal do moře, do oceánu.
Jako Smetanova Vltava, symfonie, znáš ji? Slyšíš, jak potichoučku zlehka zazněly první tóny? Jak dítě při porodu prodrala se skrz skálu na svět. A přitom to šlo z lehka a přineslo to spoustu radosti. Kdo ví, co léčí každý každičký pramen v horách, kolik lidí uzdravil, kolika lidem přinesl štěstí, radost.
Tvoří ji spousta pramenů, některé ji dávají sílu, některé bohužel přinášejí jen bolest a zklamání ve formě znečištěné vody, které se někdy ztěžka zbavuje. Někdy se té špíny ale nezbaví a nese si ji s sebou až do oceánu. Snad ale cestou narazí na nějakou kvalitní čističku...
Někdy pramen vyschne dřív, než se s řekou stihne spojit, aby byla ještě silnější. Jaké je to zklamání, když se to stane časem a řeka v místech, kde se dříve spojovala s životadárným pramenem najde jen bláto, sucho a prázdnotu. A musí dál. Ví, že se přece musí dostat až do moře, do oceánu.
Někdy přijdou slzy z nebe, na které nebyla řeka připravena. A řeka se rozlije, způsobí spoustu škody a bolesti, aniž by chtěla. Vždyť jak má ovlivnit déšť? Je to tak těžké! Pak to chvíli trvá, než se rány zahojí. Někdy stačí pár měsíců, někdy i několik let. A pak je okolí řeky silné a není znát, že by se něco stalo. Snad i řeka se zapomene bát slz z nebe. Přeju jí, aby se přestala bát, aby její cestu do moře nic nerušilo.
Někdy zase vejde řece do cesty jez, vodopád, nebo přehrada. Vodopádu se bojí; cožpak je jistota, že dopadne měkce? Někdy při pádu zavídá oči, někdy si ho užívá, vždyť někdy i řece prospěje pád z výšky. Snad přehrada je horší. Umělá věc, která ji omezuje jak jen může. Konec svobody!
Časem řeka konečně splyne s mořem, které ji dovede až do oceánu. Její voda už není tak sladká jako dřív, ale stejně je pořád životadárná, každý znás přece zná pohádku "Sůl nad zlato".
Ach řeko, jak ráda sleduju Tvou hladinu. Ať už se právě miluješ s paprsky slunce, které v Tobě shlížejí, nebose právě pereš s dalším deštěm. jsi prostě úchvatná! Kéž je Tvá cesta šťastná. Kéž dovedeš mou lodičku z papíru taky až do oceánu a cestou nikde nevyschneš!
