@ O tichu

Konečně doma! V mém útočišti, paláci, vězení. Nikdo mě tu neruší, doma mě vítá ticho, do něhož se občas ozve tikot hodin, křik samoty. Ticho, které občas rozbije slaná kapka tříštící se o podlahu hlasitěji než skleněný střep. A samotu, ani kapku nepřehluší ani naplno hrající rádio. Neutiší je ani špunty do uší. Jako by ani ani nebyly. Jako by snaha neslyšet tyhle nepřátele jen posilovala jejich velikost. Snad když se jim přestanu bránit a nechám je, ať si vykřičí hlasivky, třeba utichne. Kéž by ztratily svůj hlas už navždy.