Je jaro. Nebo skoro jaro. To je fuk. Dneska bylo krásný jarní počasí. Sluníčko se na mě hezky zubilo, dokonce se slitovalo a poslalo nám sem z neboíčka taky trošku tepla
Nojo, jenže když je takhle teplo, vylezou z podpeřin zamilovaný páry a chudák single člověk na ně všude naráží
Samý objetí, polibky... nojo, už se nebojej, že by k sobě mohli při líbání přimrznout. Sice nemám ráda zimu, ale za tuhle laskavost ji děkuju....
A pak si to single člověk štráduje po ulici a je mu smutno. Neříkám, že nějak extra smutno, ale trošku smutno mu prostě je. Venku je krásně, člověk to nedokáže se na sluníčko neusmát, když mu takhle hezky svítí na svět. Všechno je hend hezčí Vyniknou barvy domů,, květin, veselých úsměvů...
Ale vynikne i ta pitomá samota. Nic proti ní nemám, to ne, ale nelíbí se mi, že jsme spolu tak dlouho, přecijen mít dlouhodobý důvěrný vztah se samotou neni až tak skvělý, jak by se mohla na první pohled zdát.
Je jaro. Budou Velikonoce je přechodný rok, takže budu moc sáhnout po pomlásce a pořádně někoho zmrskat a hezky si vykoledovat něco dobrýho nojo, jenže to zase skončí v rodinném kruhu kamarády vypráskat asi nepůjdu, protože většina z nich bude někde na chatě, u příbuzných... takže toho stejně moc nevykoleduju aspoň že je přechodnej rok a nemusim si lámat hlavu s tím, že uschnu
