Už jsem skoro všem kromě Tebe řekla, že se mi líbíš. A stejně Ti to asi neřeknu, protože se bojím odmítnutí. A stejně budu dál naivně chodit po chodbách a doufat, že Tě tam potkám a stejně budu dál naivně doufat, že možná... třeba... jednou...
Ale asi nečekej, že udělám první krok. Na to mám ze všeho až moc velký strach. Strach z toho, že bys mě odmítnul, strach z toho, že bys mě třeba neodmítnul, ale že bych mohla zase uvěřit a Ty bys mě odmítnul až časem. Až časem, během kterého bys se možná zase bláznivě zamilovala. Časem, kdy bych se přestala bát a uvěřila v neuvěřitelné. Časem, kdy bych si nadšeně létala v oblacích, v době kdy by Tvé "ne" mohlo způsobit Ikarův pád.
Ani nevím, jestli je to otázka prvního kroku, ale snad kdybys přišel Ty za mnou, možná bych se bála míň. Tajně bych doufala, že jsi přišel, protože jsem Ti za to vážně stála, že to není jen chvilkové pomatení smyslů, popřípadě unáhlené rozhodnutí, kterého bys mohl litovat, kdybych za Tebou přišla právě já.
A já bych třeba i přišla, vždyť proč by měla holka čekat na to, až přijde někdo, kdo si ji milostivě všimne. Jenže já nevím, jak ne Tebe
Když už bych se rozhodla za Tebou přijít, nevím jak a nevím s čím. A třeba bych Tě někam i vytáhla, ale i kdyby byla šance, že by ses vytáhnout nechal, nevím kam.
Kafe je dneska děsná záminka, jenže nevím, jestli jsi na sladké, takže dort vypadá dost nejistě, a na cigaretu Tě lákat nebudu, protože nekouřím Na procházku to taky nejde, protože bys utek dřív, než bys stihnul říct, že na procházku se mnou teda nepůjdeš. Na nákupy ani náhodou, protože kluci nenakupujou a netušim, co bych s Tebou mohla nakupovat, protože nejradši nakupuju jídlo nebo něco, na co narazim úplně náhodou a zrovna to volá z výlohy: "kup si mě!" A kdybych Tě chtěla pozvat třeba na ples, moh by ses v rámci obleku cítit svázaně. V divadle ani v kině bys přede mnou neměl přes sedačky kam utéct, to už bys šel radši na procházku, a kdybych Tě vytáhla do zoo, moh bys přede mnou skočit raději do výběhu divokých šelem.
A moje fantazie docela končí. Fakt nevim, kam Tě pozvat. Asi tím, jak je stejně jasný, proč bych s Tebou chtěla někam jít, je to všechno v rámci možnosti odmítnutí strašně trapný. No, a pak se div, že Ti nechci říct, že se mi líbíš. Vlastně jsem to neměla říkat nikomu, takhle všichni čekaj, kdy se věci pohnou z místa...
