Jako kdybych byla kuchařka,
která peče děsně ráda buchty;
pozveš se do srdce,
ani neťukáš a nezouváš boty
a ke všemu máš při odchodu tu drzost,
zabalit si ty mý buchty
do mýho nejoblíbenějšího šátku,
kterej pak marně hledám,
protože ses ani neobtěžoval mi o tom říct.
Ale Ty se nevrátíš.
Ani ty buchty za moc nestály.
Šátek jsi někde ztraril,
nebo´s ho někomu dal
a ani Ti nechybí.
Je Ti jedno, že já ho měla tak ráda!
Nevrátíš se.
Poznal jsi svět.
Poznal jsi, že jsi rád,
že ses vydal poznávat dál.
Poznal jsi mě.
Ale už jsi zapomněl.
Pozn. já ani nevim, proč jsem tohle sesmolila. Jo, je to vlastně na někoho, kdo v tom srdci už neni. Ale asi jde o to, že tim, jak to člověku furt nevychází, tak se mu pak vybavuje, co všechno nevyšlo. Já nevim, jestli je to jakási masochistická hra vzpomínek a paměťovýho centra v mozku, ale prostě se to děje. A člověka to mrzí. Jako ví, že se s tim nedá nic dělat. Ale tak... asi si řiká, že neměl otvírat cizim lidem. Že měl víc dbát o to, aby si sundali boty a že měl dávat bacha, jestli si při odchodu nevzali něco s sebou. Jasně, všechno je to myšlený obrazně... ale... kdyby se člověk neotvíral, nemusel mít teď pošlapanej srdičkovej koberec a nemusel nic hledat a bejt smutnej, že to ztratil. A hlavně mu nemuselo bejt líto, že ten zloduch, co sežral všechny ty buchty, ani neví, že to neni tak normální péct. Vzal si, ani nepoděkoval, všechno sněd a ... a vlastně nic. Prostě nic. Prázdno. A já abych teď sháněla novej šátek a trnula, že mi ho zas někdo vezme
