Je pryč! Konečně je pryč! A snad spolu s ním zmizí i ta hloupá kletba, kterou jsem na sebe uvrhla v rozmaru domnělé lásky. Ta hloupá kletba, v níž jsem nerozvážně prohlásila, že dokud on bude v Praze, nebudu s nikým jiným. A i když už není ten, o němž si tajně sním, když se nikdo nedívá, cítím, že je to pro mě děsně důležitý, že konečně odjel... Že konečně nadobro zmizel z mýho milovanýho města a hlavně že konečně zmizel nejen symbolicky, ale i opravdově z mýho života.
A strašně moc doufám, snad se za to skoro modlím, aby spolu s ním odjelo i zklamání ze lži, která způsobila víc bolesti, než by bývala byla způsobila pravda. A o to víc doufám a chtěla bych věřit tomu, že si s sebou vzal co nejvíc z tý naivky, co i přes původní nedůvěru nakonec stejně hloupě uvěřila, že ty přeslazený kecy myslí vážně.
Snad tedy můžu doufat, že se přes hradby mý nedůvěry tentokrát jentak někdo nedostane. Snad mohu doufat, že to smítko, který mi padlo do oka, aby ho musely vyplavit možná až příliš slaný slzy, se jednou hodí, stejně tak jako střep v srdci, kterému bylo při jeho bodání jedno, že jeho bodné rány nemusí být jen povrchové a že mohou naopak zanechat hluboké jizvy, které tam už navždy zůstanou. Snad ze smítka i ze střepu vytěžím co nejvíc a dokážu je účinně použít při utemování posledních skulinek mých hradeb, které mě uchrání před bouřemi, nemocemi a nepřáteli, kterých je svět za branami plný. Snad...
Každopadné ať to dopadne jakkoli, hodlám si teď pořádně užít, že je konečně pryč a že už se nevrátí. Nikdy! A kdyby snad... budu mít ty svý úžasný hradby, který mi on sám pomáhal utemovat. A řeknu vám, dal si záležet
