Pravda o Oněginovi
Jak Oněgin s Tatianou krutě sis zahrával.
Polibky, nadějí, byl jsi jak uragán.
Jak tornádo ničil jsi kdejakou krásu.
Proč přeju si přání, když v ruce mám řasu?!
Oněgine, ach, Oněgine,
snad tušíš - Tatiana nepromine.
zlomené srdce ze zrady si hojí
Armádu proti lžím pečlivě zbrojí.
Oněgin, padouch, co v lásce hnusně lhal,
Proč časem by právě k ní - nazpátek pospíchal?
Zas zranil by, zas srdce propíchnul.
Kéž nikdo by po něm už nikdy víc!
Kéž nikdo by nevzdychnul...
Oněgin, navždy hnusný lhář.
Uvěřit mu? Jen se opovaž!
Lež zůstane lží, snad láska vyprchá,
Tatiano, nechtěj mi říct,
že chtěla bys tohodle zloducha!
