Tenhle týden byl jednoduše "naprosto vymazlenej". Během roku to vypadalo, že na plenér do Kruhu se asi nepodívám. Jenže, to by nebyla naše stará (mladá) dobrá šílená parta z 12 kruhu na architektuře. Kolektivní přihlášení skoro všech mi dalo tak nějak možnost, se nerozhodovat kam na plenér poputuji a jsem za to moooc ráda.
Už den před odjezdem byl šílenej neboť jsem neměla zabaleno naprosto nic a doma jsem neměla ani čtvrtky (což je docela problém, když se člověk chystá jet primárně kreslit že?). Mamka s Mírou zuřivě balili sebe na cestu za Maruškou a já jsem nějak neměla sílu začít dělat taky něco se sebou. Ještě ten bláznivý večer mi napsala Monča, že se jí nechce jet vlakem a autobusem a jestli nahodou nemám místo v autě. Místo se našlo nejedno a navíc já, naprosto bez smyslu pro orientaci (teda v autě na silnici), jsem byla šťastná, že jsem sehnala navigátora.
Balení přišlo druhý den ráno. Skoro jsem se až lekla, jak rychle jsem všechno naskládala do tašky a připravila na cestu. Monča přijela po obědě a po kontrole vybrané trasy jsme se vydali "za obzor a ještě dál". No ... samozřejmně jsme se ztratily už v Praze, ale jsme šikovný holky a nakonec námi vybraný směr se nám přimotal pod kola.
Cesta do Mladé Boleslavi uběhla za zvuků Pulp Fiction zatraceně rychle a nákupy jsme vlastně taky odbyly velmi rychle. Hlavní kořist (totiž čtvrtky, ovocné šťávy (višňová a bezová) a nějaká ta alkoholová tečka) se ocitla v kufru a už jsme si to svištěly dál směr Jilemnice a Kruh.
Finální malá objížďka vesnice se ani nedá počítat jako bloudění a navíc jsme si při ní ještě stihly prohlídnout, co že to vlastně budeme týden kreslit. První večer se šlo samozřejmně pít do místní hospůdky, kde jsme si všichni tak nějak povyměňovali informace o tom jak zatím probíhá zkouškové a hlavně co ten šílenej ZAN a podobně.
Hned další den ráno jsme vyrazili "malovat" nebo spíše kreslit. Musím uznat, že ty první dvě hodiny jsme se i maličko opálili, ale pak se ozvalo zlověstné zadunění a bouřka jako hrom už nám nedala do konce týdne pokoje. Kreslení venku tedy připadalo v úvahu jenom během vzácných pár hodin denně, kdy zrovna nelilo jako z konve a jinak jsme "dělali" uvnitř a nebo z fotek.
I jednodenní návštěva Jilemnice se neobešla bez bouřkové "přeháňky", takže i když je to k neuvěření, tak jsme interiér našli i v exteriérech a výsledné podloubí se nakonec docela povedlo.
Cesta domů už se neodehrávala ve dvou, ale rovnou ve čtyřech a s pořádně naloženým kufrem. Když jsem tak na tu hromadu tašek vedle toho auta koukala, tak jsem se strachy málem ani nemohla nadechnout, protože mi bylo jasný, že tohle všechno tam nenacpeme (kupříkladu: 4x taška s oblečením a podobně, skládací židličky na sezení venku při kreslení, desky s kresbama ...) No prostě takhle nabalené jsem tohle malé autíčko ještě neviděla. Nakonec ho ale stejně musím pochválit, protože dělník nejen, že uvezl tohle všechno, ale ještě si přihodil mně, Monču a Michala s Lukášem. Cesta dom uběhla skoro stejně rychle jako cesta tam, jen s tím rozdílem, že jsme vejpůl museli zastavit, neboť lilo tolik, že ani ty nejrychlejší stěrače to nestíhlaly brát z předního skla. Nicméně naše zastávka byla vlastně stejně na houby. Autíčko se totiž nezdá a tu bouřku jsme znova dojeli, když jsme se přiblížili ku Praze.
Nakonec jsme všichni šťastně dojeli a na FB už teď kolujou vážně parádní fotečky. Jsme sice všchni úúúplně hotoví a utahaní jako fusekle, nemocní a tak vůbec, pravda ale je, že jsme se nakonci všichni schodli, že kdyby bylo možno zůstat tam ještě tak další měsíc, tak by jsme vlastně byli všichni rádi.
