Milé děti,
týden se s týdnem sešel a je tu opět další pokračování napínavého cyklu "Ze života Erasmus studentky v Metz". 
Je pátek večer, horké a hlavně strašně vlhké počasí (nevěděla jsem, že se nacházíme v tropickém pásmu - někdy si tak opravdu poslední dobou připadám) neustává a já se patlám s rešerší na mou stáž, která se právě dostává do vrcholné fáze, tedy psaní zprávy. Podle všeho to má být taková menší bakalářka, pochopitelně ve francouzštině, takže se u t
oho ještě asi pobavím, ale určitě ne tak jako můj školitel, až to po mě bude číst. 
Naštěstí je to sympaťák a práce byla (a ještě je, neboť mě ještě pár desítek petriček čeká - a to už mi jich prošlo pod rukama několik stovek, někomu se dělají před očima mžitky, mě se před očima dělají petriho misky ) zajímavá, něco nového jsem se naučila a to z toho prostého důvodu, že jsem to všechno dělala úplně poprvé.
Mimo toho, že jsme spolu s agarem tuhli v laborce, jsme se také několikrát vydali na výlet. Přijel se na nás podívat Honza a tak jsme se rozhodli využít přítomnosti dvou aut a vyrazit 1. máje na větší výlet. Jako cíl byl vybrán Colmar, menší město cca 210 km na JV od Metz. Rano příjemne svítilo sluníčko a nikdo netušil, v co se nevinně vypadající výlet zvrtne. Rozdělili jsme se do dvou skupin. První skupinu, pro jednoduchost ji budeme nazývat skupinou A, vedl Honza a jejími dalšími členy jsme byly Verča a já. Jeli jsme v Honzově voze Volkswagen Polo se standardním vybavením s radiálními pneumatikami. Druhá skupina pod vedením Katky J., nazývejme ji opět pro zjednodušení skupinou B - tím nechci říct, že by byla někjaká podřadnější, je to čistě rozlišovací označení - ve složení Katka J. Katka H., Ela a Vítek (poláci, co tu jsou na stáži) jela ve voze Škoda Felicia. Nálada, alespoň v našem voze, byla výborná. O zábavu se nám starala hlavně Honzova GPSka, která pusu takřka nazavřela a tak nam cesta příjemně ubíhala. Jelikož jsme chtěli co nejvíce ušetřit, zadali jsme do ní nejkratší cestu. A takova GPSka, ta se s tím, milé děti, opravdu nemaže a když nejkratší, tak teda nejkratší. Takze jsme to brali pres hory doly a někdy by mohl naši cestu považovat za oficiální a sjízdnou komunikaci pouze vyznavač adrenalinových sportů a to ještě ve svém nejdivočejším snu. Prostě byla opět sranda a my jsme za všeobecného veselí dorazili do Colmaru. Colmar je ukázalo jako kouzelné městečko, hrázděné domky na každém kroku, kam se hrabe Štrasburk, tohle byla Petite France na entou, domečky byly navíc úžasně barevné, červené, žluté, zelené, oranžové, růžové (neboj, mami, nejsme v tom sami ), bledě modré, tmavomodré, co si račte přát. Colmar je navíc takové hlavní město alsaské vinařské oblasti, takže vinice se táhnou do nekonečna. V blízkých vesničkách jsou mále viničky doslova všude kolem domků, každý ctvereční metr je beze zbytku využit, na mrkev a saláty nezbývá místo, někde réva roste doslova pár centimetrů od chodníku. I vydali jsme se na zpáteční cestu, abychom podruhé překonali masif Vosges (česky údajně Vogézy, brrrr), takže serpentýny hadr. Na jednom hřebeni jsme se zastavili, abychom se pokochali výhledem do údolí, ovšem na panorámata nezbýval čas, neboť jsme zjistili závažnější skutečnost: Katčině feldě se trasa vůbec nelíbí, v chladiči by se dala vařit vajíčka. Počkali jsme, až bouřlivý klokot ustane, snad nějak dojedem. Ovšem v dalším městečku Sainte Marie-aux-Mines (to jméno si budu poamatovat nadosmrti) jsme museli opět zastavit, vařili jsme podruhé. Bylo jasné, že takhle nikam nedojedeme. Napravo kopce, nalevo kopce, co teď. Sedm lidí a pět míst v autě, člověk nemusí být matematický genius, aby mu došlo, že tady něco nehraje. Navíc svátek, ještě v takovém zapadákově, sedm večer, vlak nepřipadá v úvahu. Nakonec jsme vymysleli, že Katku J. a Vítka hodí Honza přes hřeben, kde už je dálnice, aby někoho pokusili stopnout. Až se jim to podaří, měli nám dát vědět. My jsme se zatím věnovaly průzkumu nepřátelského území, objevily otevřenou pizzerii a nakoupily pizzu, aby, když už nic, jsme aspoň neumřeli hlady. Když pro nás přijel Honza, stopaři se zatím neozývali, tak jsme vtipkovali, co kdyby jsme byli první, kdo jim zastaví, haha. No nebyli jsme daleko od pravdy, ještě tam pochopitelně stáli, zastavilo jim několik lidí, ovšem jeli jen do blízkého města, ale někam dál, natož podblíž Metz, nikdo. Zima, skoro tma. Takže nastalo to, k čemu se to celé schyluje: na zadní sedadlo jsme se naskládaly s Katkou H., Verčou a Elou, Katka šla do kufru. Naprosto šílená situace hlavně kvůli těm 150-ti km před námi. Honza s Vítkem, uživající si pohodlí vepředu, asi nechápali, čemu se tak strašně smějeme. A co teprv kdyby jsme potkali policajty! Nakonec jsme dorazili v pořádku. Hned další den jsme jeli zpátky do Sainte Marie, aby po dohadování s asistenční službou přijel Allo Alex!, feldu odvezl do Colmaru do specializovaného servisu Škoda, kde za týden přišli na to, že se má vyndat termostat, před zimou ho tam zase vrátit, Katka vyplázla 15 euro a bylo.
Tyjo, nějak jsme se rozepsala, už vám to sem tvořím přes hodinu... Je zase příšerné dusno, jsem zas jak vrata od chlíva, v noci bude určitě zase bouřka, v noci na dnešek to bouchalo, až mě to probudilo... Je mi trocho smutno, většina lidí už se odporoučela, začala to před 14 dni Florine, aby to zakončila dneska Katka J., takže jsme tu zůstaly už jen s Kristýnou jak ty dvě siroty. 
A za 17 dní to čeká i mě...